Srpen 2016

Pátek

26. srpna 2016 v 21:59 | Iva |  Z cest
Konečně jsem se pořádně vyspala. Dala jsem si brunch a vyrazila do části města, kterou ještě nemám prochozenou. Původně jsem chtěla na procházku k ruinám katedrály, co je asi na jediném kopci, který tu mají. Nebo do botanické zahrady, prý je nádherná.
Ale vyhrála technologie. Už jsem chtěla mít zařízené nějaké ty fotky na zeď. Jsem vděčná za Sherlocka, koberce a přivezené povlečení na posteli - navozuje mi to atmosféru domova. Ale víc obrázků neuškodí. Je to tu pořád příliš šedivé. (Teď se zamyšleně dívám na postel a prostor kolem ní.. a uvědomuji si, že to, jak vypadá, mě naprosto vystihuje. Můj styl. Je to dobrý pocit.) Po dlouhém hledání na internetu jsem zjistila, že jako máme v Čechách nebo v Německu možnost vyvolat fotky v Dm, tady se to dá nechat udělat v Euronics. Vyrazila jsem tedy směrem podél řeky, po druhém břehu než minule.

(pro pokračování "Celý článek")

Orientační kurz - day 2

25. srpna 2016 v 22:16 | Iva |  Z cest
Hezký večer přeji.. nebo ráno nebo cokoli, co právě je, hlavně, ať je to hezké ^^.

Ráno se mi vstávalo celkem těžko, závěs byl tak krásně zatažený, peřina teplá, snový svět lákavý.. Ale jsem místní průbojník, průbojník musí vstát. Průbojník nemusí vstávat, průbojník vstává dobrovolně. Vydává se na cesty, které nikam nevedou, aby neprůbojníci věděli, že tudy jaksi ne. Pionýři slepých uliček, yay, to je můj klub.

Inu, dobrá, k věci. Jediné, co jsem tu prozkoumala, je vaření - jak fungují plotýnky. Je to naprosto nelogické. A já, trpělivý Čech, který z problému vždycky nějak vykličkuje a přežije (pardón, jen jsem si vzpomněla na text Písně proti tudomyslnosti z Járy Cimrmana: "tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou vlci, tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou vlci, tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí, Čech se přizpůsobí !"), jsem zjistila, kam těmi čudlíky otočit a vůbec který čudlík na co použít. Teď skízím obdiv spolubydlících a mé ego je v ráji.

Průbojník tedy vstal a průbojně si na pánvičce osmažil ovesné placky. To vám byla snídaně!

Orientační kurz začal představením knihovny. Bylo to tak nudné, že už teď mě popis nudí, a to jsem ještě ani nezačala psát. Tak to nechám být. (Knihovny miluji, knihy miluji, ale co je moc, to je moc.)

Po skončení dopoledního programu jsem šla se spolubydlící zpět na kolej, něco zařídit, a pak do města na úřad. Jsem prosím celá zaregistrovaná. Doufám. Mám nějaké číslo, takže asi jo. A až se odhodlám na druhý úřad, do měsíce dostanu estonskou občanku. Hehe.
Je drahá a jediné, na co ji použiji, je ta knihovna (ale šlo by to i bez ID karty). Nicméně ji mít musím. Ňo jo.

Odpoledne jsem si uvařila *pořád jsem na sebe hrdá* těstoviny a vrhla se na ty oficiální studijní záležitosti. Studijní plán. Už mám asi celkem jasno, ale trvalo mi to několik hodin a ještě nejsem úplně u konce - zítra mě čeká den komunikace s rodnou vlastí. Musím svou univerzitu přesvědčit, aby souhlasila s mým dokonalým návrhem >_> .

Po večeři jsme se všechny z apartmá vydaly do města. Zůstala jsem zase jen chvíli. Nějak mě to nenaplňuje, sedět v hlučném prostoru a snažit se mluvit. Byla jsem hned vedle holky z Francie - sledovaly jsme, jak se všichni baví, užívají si. Nakonec jsme se daly do řeči. Je mi opravdu sympatická. Už jenom tím, že ve společnosti zaujímá naprosto stejnou pozici. Hodně jsme se nasmály, když jsme se shodly na tom, co pro nás znamená ideální párty - dívat se na ostatní, odposlouchávat, sedovat, pozorovat, vědět všechno a být nenápadný.

Ze dneška nemám žádné fotky, tak přidám alespoň včerejší z mobilu:

První jídlo uvařené v naší kuchyňce - zkušební vajíčko.



Jako zahraniční studenti jsme dostali letáčky a brožurky se spoustami informací.. a mezi tím tohle: "smart-gloves"

Welcome to Estonia!

Orientační kurz - day 1 (24.8.)

25. srpna 2016 v 21:29 | Iva |  Z cest
Včera jsem už neměla náladu článek dopsat, ale stejně vám ho sem dám *-* takové nedokončené dílo..

24.8.2016

Dnes nemám chuť na psaní. Alespoň krátce:

V noci, když jsem byla na hranici polospánku a spánku, začal zvonit alarm - hoří. Tedy, prvně jsem rozespale přemýšlela nad tím, kdo asi špatně nastavil budík. Pak jsem slyšela rychlé kroky z vedlejšího pokoje na chodbu a došlo mi to. Okamžitě jsem byla na nohách. Samozřejmě, první myšlenka, že je to jen cvičení. Ale stejně. Venku bude zima. Oblékla jsem si kalhoty a svetr. Co peníze, mám tady všechno nechat? Ne. Vzalas jsem batoh, kde je vše potřebné. Mám všechno?

Ano i ne.

Cítila jsem něco zvláštního. Jako by ten batoh, který jsem držela v ruce, byl plný pilin. Ničeho. Na čem mi záleží?

Na kom mi záleží. Ten nejcennější je daleko, tady není nic. A zároveň všechno.

Vyšli jsme na chodbu a nějací lidé se vraceli zespoda, z recepce. Prý nějaký kluk dělal v pokoji kraviny se sprejem a spustil alarm. Šli jsme spát. Byla jsem opravdu hodně unavená, ležela jsem v posteli s mobilem v ruce. A manžel se ptá, jestli si jsem jistá, že nehoří, že je vše v pořádku. No, jistá jsem si nebyla. A když jsem dnes mluvila se spolubydlící z vedlejšího pokoje, prý měla ten samý pocit. My osobně dole nebyly, jak můžeme vědět, že je všechno v pohodě. Alarm stále zvonil. A nakonec přestal. Ale stejně. Chyba elektriky? Porucha? Hoří? Přes telefon jsem se nakonec nechala přemluvit, vstala jsem, tiše se oblékla a znovu vyrazila na chodbu. Po schodech dolů a na recepci. Seděla tam mladá dívka s krásným nenápadným úsměvem a trochu vylekanýma očima. Ano, opravdu to spustil nějaký kluk na pokoji a ona tu pracuje teprve krátce a neměla ponětí, jak ten rámus vypnout.
Uf, zpátky do postele. Na třetí pokus jsem konečně mohla usnout.

Ráno jsme všechny vzorně vstaly, postupně se sešly v kuchyňce a v 9.20 velitelského času vyrazily směrem k univerzitě. První den orientačního kurzu byl.. informativní. Co víc říct. Všichni short-term exchange students se sešli v jedné přednáškové místnosti, bylo nás opravdu dost. A postupně nám byly prezentovány různé záležitosti související se studiem nebo životem v Tartu. Potom společný oběd, trochu zvláštní, ale jsem za něj ráda. Díky tomu jsem se totiž dala do řeči s Janou, holkou z Německa, co je ve vedlejším pokoji apartmánu. Šly jsme pak společně do kanceláře koordinátorky pro Erasmus, obě jsme chtěly něco zařídit. Potom jsme se podívaly, kde je knihovna, prošly se po městě, podél řeky zase do obchodu s nábytkem - já ulovila další koberec - větší, modrý, krásný.. a ručník.

Pozdní odpoledne jsem strávila na koleji, večer do baru na pivo.

Poslední volný den

23. srpna 2016 v 22:18 | Iva |  Z cest
Dobrý večer..

vskutku dobrý. Vlastně asi nejlepší část dnešního dne, řekla bych.

Dneska ráno mě vzbudily rány kapek o parapet - možná nebyl tak dobrý nápad mít hlavu přímo u okna (když ono je to.. pohodlné, ..takový nevysvětlitelný pocit, že takhle je to správně, že na tuhle stranu patří hlava a na druhou nohy, ne obráceně). Od sedmi jsem už nespala. Probudila jsem se se zvláštní náladou - zřejmě krize třetího dne nebo tak něco. Cítila jsem se hrozně sama a zároveň.. bez soukromí. Ačkoli jsem měla pokoj jen pro sebe. Hlavou mi běhaly myšlenky typu: jak se mi nelíbí sdílet záchod a koupelnu s pěti dalšími dívkami, že jsem koupila na vlastní náklady varnou konvici do kuchyňky a jsem strašně lakomá a vadí mi, že ji budu muset sdílet s ostatními... u téhle myšlenky jsem zůstala dost dlouho. Je to něco, co mě provází asi od dětství. Nechci se dělit -.- A myslím, že tenhle pobyt bude asi ta nejlepší lekce, nejlepší možnost, jak se to odnaučit. (O 15 hodin později mi sdílení konvice nevadí, pokrok, potlesk, prosím.)

Lakomost. Už ráno jsem si udělala zápis, že mi pomůže, když nás budu vnímat jako rodinu - 6 holek v apartmá. Když jsem bydlela s rodinou v domě, bylo nás pět (spi, Poláčku, to nebyla úmyslná narážka) a taky to šlo. V podstatě je to daleko pohodlnější, když se s lidmi dělím. I co se týče práce. Nemusím toho dělat tolik a když něco dělám, je to pro všechny, ne jenom pro mě, takže z toho mám větší radost. Nevím, proč je někde uvnitř malý hlásek, který říká, že sama bych to zvládla daleko lépe a blabla. Doufám, že mu dá tenhle pobyt pořádně zabrat. Nemám ten hlásek ráda. Řekla bych, že souvisí se strachem.

Po probuzení jsem byla chvíli v posteli, pak jsem se oblékla a šla si koupit černý čaj. Ráda bych si ještě pořídila konvici. Nebo spíš termosku, to bude na zimu praktičtější.

Hmm, nechce se mi rozebírat celý den podrobně, nic moc se nestalo.. tak v bodech:

- Dočetla jsem knihu a začala novou.
- Pořídila jsem si plakát Sherock *yayyy*
- V knihkupectví jsem našla knížku od Pewdiepie a taky komiksy, co znám z Tumblru. Hoodně jsem se u toho nasmála a opravdu mi zlepšily náladu.
- Odhodlala jsem se zajít na jídlo do něčeho mezi restaurací a jídelnou, kde se zaplatí 3,9 Euro a člověk si může dát cokoli, co nabízejí v denním menu. Mluvila jsem estonsky *ehm, přečetla jsem název jídla z cedulky, ale stejně jsem na sebe hrdá*.
- Jop, mluvila jsem estonsky. :D ... to je důležitý bod. V obchodech se snažím. "Dobrý den." "Kartou." "Děkuji."
- Mám spolubydlící na pokoji. Je to zároveň zvláštní (stydím se převlékat a ták, no) a zároveň jsem ráda. Mít ten pocit, že tu někdo je. Menší pravděpodobnost totální krize a ták.
- Večer jsme se s holkami sešly v kuchyni, sedly si do kroužku a probraly, jak to budeme dělat s úklidem a tak. To vám byo tak krásné setkání. Povídaly jsme si pak i o našich zemích, jazycích, kulturách, stereotypech, které nesplňujeme... je hezké je poznat. Dvě jsou z Německa, jedna z Itálie, jedna z Francie a moje spolubydlící z Belgie. A souhlasily s mým návrhem společně vařit, třeba jednou za týden. To by mě moc těšilo.
- Vnutila jsem jim oplatky z Čech, aby ochutnaly, muhehe.

Teď vám sem náhodně naházím nějaké fotky (zkusila jsem odpoledne vyrazit na výpravu, ale nějak jsem neměla tu správnou náladu, chuť zkoumat a chodit a tak...brzy jsem se vrátila):

Procházela jsem parkem hned tady kousek od koleje... nedaleko jezdilo několik kluků na skateboardu, snažili se skákat na podstavec nějakého památníku. Neměla jsem odvahu je vyfotit. Narazila jsem na jednoho spisovatele:



U mostu... přes který budu chodit zřejmě každý den. Pokud se nenaučím létat. Nebo plavat.



Takhle velké huňaté psy jsem asi ještě neviděla:


A výhled z pokoje na večerní oblohu:



(Star Trek): Do neznáma

22. srpna 2016 v 15:53 | Iva |  Z cest
*přišoupne si po stole hrnek s čajem o kus blíž*

Dobrý večer. Tedy, odpoledne, ale je tu zataženo a tma a nálada jako večer, takže dobrý večer.

Sedím u německého notebooku, v čínských teplákách na estonské koleji.

Yep, začíná další dobrodružství - studium v Estonsku.

A mám chuť se s vámi podělit - hlavně tedy prostřednictvím fotek, na poznámky a zápisky už mám papírový sešítek, muhehe.

Inu, včera jsem přiletěla do Tartu - můj první let v životě. Ne, druhý, první byl z Prahy do Helsinek. Druhý z Helsinek do Tartu. Ale to je fuk. Můj první let!!! Lidi!! Proč mi nikdo neřekl, jak dokonalý pocit to je?!! Letět!!! Úžasné, nepopsatelné!

Po sprše jsem se odhodlala na výpravu do centra. Je to tady všechno kousek od sebe. A všude příroda. Tím se Tartu liší od Plzně, od atmosféry Plzně. Není tu velká Škodovka a je tu spousta stromů.


Most měl taky dobrou náladu.

Popravdě jsem trochu věřila předsudkům a čekala jsem, že tu lidi budou jiní - všichni blonďatí s kulaťoučkými obličeji a málomluvní. Uf, jsou takoví jako všude jinde. Lidští, ne mimozemští.

V centru města je radnice, něco jako v Plzni katedrála, no :D. Překvapilo mě, jak je náměstí útulné. Malé a milé. Napříč pak vede ulice plná restaurací a barů.


Potkala jsem novou kamarádku, budu jí říkat Jitka.. *Jitko, kráávo*


Velmi mě zaujal přechod pro chodce - odpočítává, kdy se přepne na zelenou a kdy na červenou. Zatím jsem viděla tenhle semafor jen jednou, právě před radnicí. Asi protože je tam větší provoz.


Výpravu jsem včera zakončila nákupem základních potřeb pro přežití - jako prací prášek, mycí prostředek a ták.. pak už se mi foťák opravdu vytahovat nechtělo.

V noci jsem se trochu klepala - nemají tady polštář a peřinu, studenti si to musí obstarat sami (nebo koupit na koleji za doost peněz). Tak jsem spala jen pod povlečením :D. Dneska jsem podnikla další výpravu - tentokrát na okraj města, trochu mimo centrum, podél řeky Emajõgi *doufám, že sledujete, jak se vyznám 8-)* do nákupního centra, kde jsem pořídila peřinu, polštář, malý kobereček, který jsem si dala k posteli, varnou konvici (to byste nevěřili, jaká je to námaha sehnat varnou konvici, prošla jsem asi tři obchoďáky, než jsem nějakou našla) a zase něco k jídlu..

Někde na internetu na stránkách univerzity, kde jsou informace pro zahraniční studenty, psali, že cesta busem stojí 1 Eruro. Což jsem měla v kapse, tak jsem se rozhodla si cestu zpět ulehčit a svézt se. No, řidič byl evidentně nadšený, že po něm něco chci. Dala jsem mu Euro a on seděl dál s nataženou dlaní. Podívala jsem se na něj. Koukal dopředu. Podívala jsem se na pána, co stál vedle, evidentně jsem je vyrušila z rozhovoru. Pán ukázal na cedulku, kde stálo "estonštinaestonština 1,5 E estonštinaněcoprostěnevimestonsky". Aaaaaa. A peněženka samozřejmě zahrabaná v batohu. Tak jsem ji holt musela najít, vyndat 2 EURA a vyměnit to řidiči z dlaně za to jedno euro. No jo, tak mám alespoň zážitek.

Na koleji je to jako... jako na koleji. Plotýnky dobře nefungují, nepřivedou vodu k varu (proto taky ta konvice, včera jsem si nemohla udělat ani čaj a to se mi opravdu nelíbilo). Chybí mi trouba. A Martin. Martin víc. *have I mentioned me being married?*

*dopíjí poslední lok čaje, kouká na dno jako do skleničky od whisky*

....

*dostává chuť na dobrou whisky*

Ještě je to tady moc bílé. Zdi, stůl, skříň. Chtěla jsem si nechat vytisknout nějaké fotky a trochu si to tady vyzdobit, ale byl by probém s placením, kdybych to chtěla objednat přes internet. Ještě asi zítra nebo někdy vyzkoumám, jak to tady chodí. Nejraději bych se přihlásila do knihovny, tam bude určitě možnost tisknout, ale tam můžu až budu mít nějaké přihlašovací údaje z univerzity, které nemám.

Hm, zítra udělám výpravu a vydám se hledat copyshop nebo tak něco. Nebo si alespoň pořídím nějaký plakát, nevydržím dolouho bez obrázků. Nebo vydržím, ale nerada.

Tak jo, až budou další fotky, zase se přihlásím...