Z Německa do Francie

10. června 2015 v 0:19 | Iva |  Z cest
Chachá!

Právě jsme dorazili do … na … k … vlastně... kde to jsem? Jak si můžete všimnout, je tu wifi, takže tak zlé to se mnou zase není.

Vezměme ale věci pěkně popořádku:

Můj krátký spánek byl už v pět ráno narušen - nedokáži dobře určit, jestli mou či babičky vinou. Myslím, že má spolubydlící něco říkala, ale byla jsem ve stavu, který mi nyní znemožňuje si zpětně vybavit jakoukoli smysluplnou vzpomínku, takže opravdu nevím. Nicméně se mi podařilo ještě na hodinu usnout, a tak za počátek dnešního dobrodružství považuji šestou hodinu ranní.

Rozhodla jsem se strávit tyto dny v klidu a pohodě, takže již včera jsem na boj o koupelnu rezignovala (čehož teď asi lituuji, ale o tom později).
Ráno jsme si připravili snídani, jako bychom snad byli taková ta normální rodinka. A po osmé vyrazili.

Cesta do Saarbrücken byla velmi krátká - sotva jsem rozečetla Murakamiho(kniha, kterou jsem nakousla ještě v pradávných dobách prematuritních - asi kolem Vánoc), už jsme zastavovali poblíž centra. Název ulice mi připomínal slovo "dude", tátovi "dudlík", ale už opravdu nevím, jaké jméno nesla ve skutečnosti. Hlavně že jsme ji po hodině courání díky naším asociacím zase našli.
Město na mě působilo dojmem německým - vše pečlivě značené, takže i kdybych měla v úmyslu se ztratit, dalo by mi to celkem práci.
Mnoho malých obchůdků, sem tam nějaké pseudo-náměstí... fontána, moc hezká radnice. Dokonce stopy Svatojakubské cesty! Zámek sice moc zámkovým dojmem nepůsobil (přihlaste se, prosím, kdo jste navrhl rekonstrukci s použitím prosklených stěn? …), ale výhled ze zahrady byl příjemný.

Další kapitola Murakamiho knihy s příchutí dálniční atmosféry (která se k této knize, nebo alespoň k jejímu začátku, opravdu hodí)... možná dvě, to už si nejsem jistá. A pak francouzské město Metz.
Vlastně první francouzské město, ve kterém jsem kdy byla. A zajímavé poznatky? Možná tamní lidé. Možná francouzi obecně, to nevím. Ale zaujaly mne jejich obličeje. Každý naprosto odlišný, a přece jakýmsi nepopsatelným rysem všem ostatním tak podobný. Tak francouzský. Ráda pozoruji lidi (obecně... pozor na mě), ale ve Francii jsou objekty mého tajného špehování daleko lákavější než v Čechách či v Německu.
Má francouzská slovní zásoba je asi: dobrý den, děkuji, prosím, omlouvám se. A dnes má nemotorná osobá v podstatě využila celou čtvrtinu znalostí! Pardon. Pardon... o, Pardon! Za to jsem si ale vychutnala francouzské "r", takže spokojenost.
Dále mne město přivítalo mými prvními francouzskými coissanty a krásnými, překrásnými kostely. Viděla jsem 3 zevnitř a 2 mě opravdu zaujaly. První byl kostel sv. Martina (nejen kvůli jménu, opravduuu). Poměrně malý, ale atmosféra úžasná. A potom samozřejmě katedrála sv. Štěpána - něco nepopsatelného. Kromě selfies jsem si vyfotila i klenbu, okna, oltář a fasádu snad ze všech úhlů. Stejně se mi ale nepodařilo zachytit dojem, kterým tento prostor, ohromný, vysoký prostor, působí. Skoro jako v Bamberku. Skoro.

A zase ponořeni do světa Murakamiho Kafky na pobřeží... na cestě po dálnici se mi četlo krásně. Obrazy krajiny a zvuky aut doprovázely příběh téměř dokonale. No dobře, možná jsem si okolí trochu idealizovala... a bylo to fajn. Horší byl průjezd Paříží. Ubytováni jsme pro tuto noc až za městem. A jet k večeru skrz Paříž... to by bylo něco pro mě jako řidiče - spojka, rozjet, trochu plynu, spojka, zabrzdit, zastavit, rozjet, trochu plynu, spojka...
Jsem ráda, že jsem nemusela sedět za volantem. Nicméně můj žaludek nesouhlasil. Musela jsem na chvíli nechat čtení a pustit si hlasitou hudbu do sluchátek. To zabírá. V autě. Nevím, jestli by taková taktika platila pro letadlo a raději se mi o tom nechce přemýšlet.
Oči jsem měla zavřené, stále na vlnách příběhu kluka, co utíká z domova. Knížka vyžaduje alespoň mírnou dávku filosofického naladění, a tak jsem se pak při otevření očí nevyhla dumání o lidech, o vůli a o životě... spíš než špičku Eiffelovky, ze které byli spolucestující naprosto unešeni, jsem vnímala mohuhtné moderní i starší budovy. Jejich tvary. Představovala jsem si jejich architekty. A ten celkový dojem mě ohromoval a děsil zároveň.
Pak přišel tunel. Vzpomněla jsem si na hodiny teorie v autoškole. Ukazovali jsme si značky. A pamatuji si, jak jsme se bavili o "tuleních" (rozuměj "tunelích"). Že kdyby vám tam nedali značku, že přichází tunel tuleň, sami byste si toho asi nevšimli. To samé při výjezdu. Značka přeškrtnutého tuleně mi vykouzlela lehký úsměv na rtech.

Pak Murakami putoval do batohu a my na začátek dlouhého a napínavého románu: Dobrodružství aneb Ubytování.

Ani už nemám chuť vše popisovat. Jen tenhle článek mám rozepsaný už od příjezdu a teď - o půlnoci, jsem se teprve dostávám k dopsání alespoň části zážitků, které bych nerada zapomněla (už teď mi dělá problém si myšlenky utřídit, co teprve zítra?).

Pokud celý večer shrnu do několika bodů (kapitol románu), pak:
1) Zvýšení ega komunikací v angličtině - v pozici zástupce výpravy
2) Kritika členů výpravy a výhrady k ubytování
3) "S tim ať dou do prdele" aneb Hlášky naší babičky
4) Večeře
5) Stížnosti
6) Příjezd majitele
7) Táta mluví aneb Česko-německo-anglicko-neznámý jazyk
8) Babička mluví aneb Jadrná česká kritika
9) Mluvím aneb Diplomatické usmíření s majitelem (v angličtině, kterou tu - naprosto nesobecky myšleno - široko daleko ovládám jen já)

Já osobně mám totiž výhrady jen k jedinému faktu. Zrcadla. Všude spousta zrcadel - na každých dveřích, dokonce i na těch u záchoda! Ne, že bych nebyla narcisticky založená, ale... tohle je fakt trochu ujeté.

Jinak asi až do půl dvanácté jsme s tátou řešili ubytování na příští noci - posádka se bouří a odmítá v těchto místech setrvat. Takovou dobu jsme strávili vyplňováním různých formulářů, prohledáváním stránek, čtením, abychom nakonec počítač opustili se stejným výsledkem, jako bychom se několik hodin váleli na posteli. Bývali bychom udělali lépe.

Tudíž zítřejší den bude dosti zajímavý. Zřejmě pojedeme do Versailles, je to kousek odsud. A na noc jsem velmi zvědavá.

Dopíjím svou dávku českého piva a pomalu začínám hledat vypínač světla. Sedím tu v pokoji sama, ještě mne čeká mise proplížit se do ložnice a tiše zalehnout vedle babičky. Sakra, vyndat čočky. No, bude sranda.

10) Majitel mě naučil říct "dobrou noc"... všiměte si, jak rapidně vzrůstá má slovní zásoba
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama