Paris

12. června 2015 v 1:22 | Iva |  Z cest
Bouřka.

Noc.

Bouřka.


Abych pravdu řekla, jen nerada mám při bouřce zapnutý notebook. A tak se nechci ani rozepisovat, ačkoliv bych ráda.

Paříž. Z La Défense nám byl poskytnut první hezký výhled na Eiffelovku, kam jsme se následně také vydali.


Cestou jsem se upatlala zakoupenou vaflí s Nutellou. To bylo strategické (i když neúmyslně) - abych pak psychicky lépe snášela více než hodinové čekání na vstup do výtahu. Ve frontě byla sranda. Bylo zakázáno brát nahoru mnoho věcí - mimo jiné ostré předměty. Už jsem se zmínila, že bez kapesního nože téměř nevycházím?... Tak jsem skoro celou dobu strávila přemýšlením nad nejlepším místem pro jeho ukrytí před ostrahou - do tašek jen nahlíželi, takže menší zavřená vnitřní kapsička tašky přes rameno se jevila jako dobrý nápad. A povedlo se.

Co dál...no, dojeli jsme do druhého patra, byli nuceni postupovat jedním směrem dokolečka a pak upálení sluncem ve formě popela odlétnout zpátky dolů.
Ne, nebylo to tak hrozné. Výhled byl pěkný. Překvapilo mne, že Paříž takhle zeshora působí jaksi.. bíle. Jen málo střech je červených, jako je tomu zvykem u nás.
A taky jsem zjistila, že v davu fotografujících turistů je poměrně jednoduché stát se neviditelným a (ne)nápadně fotit ostatní. Dobře jsem se bavila.

Oběd jsem dnes měla asi jeden z nejdražších v mém životě (a neplatila jsem já, muhaha). A byl ták dobrý! Těstoviny se smetanou a lososem.


Cestou k nějakému významnému parku jsem konečně měla příležitost splnit svou dnešní misi. Sehnat známky tu není zas taková sranda, jak by se mohlo zdát. V každém stánku mne odkazovali na poštu, tak zjevně lze známky zakoupit jen tam. Pán u přepážky byl typickým Francouzem. Nevím, proč na mě působil takovým dojmem. Ale byl ... elegantní, šedovlasý, klidný a moc milý. Ptal se mě, do jaké země tu známku potřebuji. Řekla jsem, že je mi to jedno, co to je za známku, že to je jen tak, ne na poslání. Vykouzlil se mu na jeho francouzské tváři francouzský úsměv, vytáhl jakousi složku (která mi připomínala něco jako Tajný poštovní lexikon čar a kouzel) a důkladně vybíral pláty známek a pokládal je přede mě. Pomalu se mu zase úsměv vytrácel a konstatoval, že bych spíš měla jít do nějakého muzea, co je za rohem, že on toho moc pěkného nemá... nechal mě si známky prohlédnout a já si dvě vybrala. "You like blue..," pronesl tónem někde mezi otázkou a oznamovací větou, opět s úsměvem a ve tváři jistým rysem spokojenosti. Až teď mi došlo, že jsou obě v této barvě. Řekla jsem mu, že ano, a pak chvíli přemýšlela, jestli je to pravda.
Je.

Zaplatila jsem, poděkovala mu a zase se přidala k (na mě) čekající rodince.

Co ještě stojí před mým zalehnutím do peřin za zmínku, je Notre Dame. Došli jsme na místo kolem osmé večer, otevřeno už nebylo. Ale zato bylo krásné světlo pro focení.


Čehož si zřejmě všiml i fotograf ze svatby. Krásná nevěsta seděla na zemi obklopená holuby, házela jim chléb, aby u ní zůstali, a zatím ji obskakovalo několik lidí, aby vše probíhalo bez problémů. Její den přeci musí být dokonalý. Nebo se to alespoň říká. Co jsem ale chtěla říct, že jsem se přistihla, jak se z dálky nenápadně přidávám mezi fotografy a nevěsta se tak, následně i s ženichem, stává objektem mnoha mých fotek.


Poslední kravinka závěrem... když jsem poprvé letmo zahlédla jméno místní kavárny, měla jsem dojem, že vidím špatně (což je pravda, mám problém přečíst ceduli vzdálenou pár metrů, ale to nebyl ten případ...)


Na víc popisu jsem už příliš unavená. Zítra snad Louvre (naše expedice se rozdělí a já tam možná budu ponechána samotná svému osudu - za což bych byla docela ráda...)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama