Červen 2015

Přes Paříž z Paříže

13. června 2015 v 0:35 | Iva |  Z cest
Zase jsem vstávala jako poslední z členů posádky (čím to bude, když jsem šla spát po půl druhé?).

Dnešní cestování bylo divné, ani se mi nechce situace popisovat.

Samé přestupování, kontroly a kupování jízdenek, navádění zbytku posádky správným směrem, udržování posádky na jedné lodi v moři pařížských ulic,... mám toho celkem dost.

Byla jsem velmi nervózní, co se týkalo večerního ubytování. Hlava posádky rezignovala (nebo co..) a zajištění noclehu jsem se nakonec ujala já. Nesnáším zařizování (poměrně) důležitých věcí na poslední chvíli. Naštěstí se mi podařilo připojit se na jakousi wifi u Vítězného oblouku, najít hotel poblíž dálnice v Reims a zabookovat pokoje. Uf, uf, uf. Ulevilo se mi. Částečně. Další dobrodružství bylo dostat se tam před devátou hodinou, kdy se zavírá recepce. Na dálnici samozřejmě kolona aut, na kole by to bývalo bylo daleko rychlejší. Po půl deváté jsme byli na místě. Recepční mluví obstojně anglicky, výborně. Až po úspěšné platbě a převzetí kódu od pokoje se mi ulevilo úplně.

Počet dnes pořízených fotografií by se téměř dal spočítat na prstech. Nic moc zajímavého.

A zítra konečně domů... počkat, chcete nějaké pořádně kýčovité fotky? Here you are:

Louvre


Vítězný oblouk

To by stačilo. A já jdu spát. Dobrou noc.

Paris

12. června 2015 v 1:22 | Iva |  Z cest
Bouřka.

Noc.

Bouřka.


Abych pravdu řekla, jen nerada mám při bouřce zapnutý notebook. A tak se nechci ani rozepisovat, ačkoliv bych ráda.

Paříž. Z La Défense nám byl poskytnut první hezký výhled na Eiffelovku, kam jsme se následně také vydali.


Cestou jsem se upatlala zakoupenou vaflí s Nutellou. To bylo strategické (i když neúmyslně) - abych pak psychicky lépe snášela více než hodinové čekání na vstup do výtahu. Ve frontě byla sranda. Bylo zakázáno brát nahoru mnoho věcí - mimo jiné ostré předměty. Už jsem se zmínila, že bez kapesního nože téměř nevycházím?... Tak jsem skoro celou dobu strávila přemýšlením nad nejlepším místem pro jeho ukrytí před ostrahou - do tašek jen nahlíželi, takže menší zavřená vnitřní kapsička tašky přes rameno se jevila jako dobrý nápad. A povedlo se.

Co dál...no, dojeli jsme do druhého patra, byli nuceni postupovat jedním směrem dokolečka a pak upálení sluncem ve formě popela odlétnout zpátky dolů.
Ne, nebylo to tak hrozné. Výhled byl pěkný. Překvapilo mne, že Paříž takhle zeshora působí jaksi.. bíle. Jen málo střech je červených, jako je tomu zvykem u nás.
A taky jsem zjistila, že v davu fotografujících turistů je poměrně jednoduché stát se neviditelným a (ne)nápadně fotit ostatní. Dobře jsem se bavila.

Oběd jsem dnes měla asi jeden z nejdražších v mém životě (a neplatila jsem já, muhaha). A byl ták dobrý! Těstoviny se smetanou a lososem.


Cestou k nějakému významnému parku jsem konečně měla příležitost splnit svou dnešní misi. Sehnat známky tu není zas taková sranda, jak by se mohlo zdát. V každém stánku mne odkazovali na poštu, tak zjevně lze známky zakoupit jen tam. Pán u přepážky byl typickým Francouzem. Nevím, proč na mě působil takovým dojmem. Ale byl ... elegantní, šedovlasý, klidný a moc milý. Ptal se mě, do jaké země tu známku potřebuji. Řekla jsem, že je mi to jedno, co to je za známku, že to je jen tak, ne na poslání. Vykouzlil se mu na jeho francouzské tváři francouzský úsměv, vytáhl jakousi složku (která mi připomínala něco jako Tajný poštovní lexikon čar a kouzel) a důkladně vybíral pláty známek a pokládal je přede mě. Pomalu se mu zase úsměv vytrácel a konstatoval, že bych spíš měla jít do nějakého muzea, co je za rohem, že on toho moc pěkného nemá... nechal mě si známky prohlédnout a já si dvě vybrala. "You like blue..," pronesl tónem někde mezi otázkou a oznamovací větou, opět s úsměvem a ve tváři jistým rysem spokojenosti. Až teď mi došlo, že jsou obě v této barvě. Řekla jsem mu, že ano, a pak chvíli přemýšlela, jestli je to pravda.
Je.

Zaplatila jsem, poděkovala mu a zase se přidala k (na mě) čekající rodince.

Co ještě stojí před mým zalehnutím do peřin za zmínku, je Notre Dame. Došli jsme na místo kolem osmé večer, otevřeno už nebylo. Ale zato bylo krásné světlo pro focení.


Čehož si zřejmě všiml i fotograf ze svatby. Krásná nevěsta seděla na zemi obklopená holuby, házela jim chléb, aby u ní zůstali, a zatím ji obskakovalo několik lidí, aby vše probíhalo bez problémů. Její den přeci musí být dokonalý. Nebo se to alespoň říká. Co jsem ale chtěla říct, že jsem se přistihla, jak se z dálky nenápadně přidávám mezi fotografy a nevěsta se tak, následně i s ženichem, stává objektem mnoha mých fotek.


Poslední kravinka závěrem... když jsem poprvé letmo zahlédla jméno místní kavárny, měla jsem dojem, že vidím špatně (což je pravda, mám problém přečíst ceduli vzdálenou pár metrů, ale to nebyl ten případ...)


Na víc popisu jsem už příliš unavená. Zítra snad Louvre (naše expedice se rozdělí a já tam možná budu ponechána samotná svému osudu - za což bych byla docela ráda...)

Versailles

11. června 2015 v 0:19 | Iva |  Z cest
Dnešní den začal ještě podivněji než ten včerejší. Babička se rozhodla pro ranní hygienu, a tak místo v 7 vstávala už o hodinu dřív. Pamatuji si jen útržky mého nedobrovolného bdění. V pokoji bylo zatemněné okno, na což nejsem zvyklá. Opět jsem usnula. Když v půl osmé přišel bratr, aby mě vzbudil, divila jsem se, co chce takhle v noci. Ani náznak slunce. Takové probuzení ve mně vyvolalo vzpomínky na zimní školní výuku, kdy se první předměty vyučovaly ještě za tmy. Zvláštní.

Pak snídaně a návštěva Versailles. Kdybych délku cesty k cíli měla vždy měřit počtem přečtených kapitol, pak konstatuji, že ani nemělo cenu knihu vytahovat.
O to déle pak ale trvalo vystání fronty ke vstupu do zámku. Původně jsme viděli řadu lidí, co postupuje kamsi vpřed... a vedle frontu lidí, co pomalu kráčí či stojí opačným směrem. Smáli jsme se než nám došlo, že je to stále ta stejná fronta, která pak ještě opět pokračuje třetí linií dopředu. Vlastně takový tvar, jako byste si představili zrcadlově napsané písmeno S.

Nafasovala jsem audio průvodce v angličtině a hurá na prohlídku. No, kdyby tam nebylo tak zalidněno, bylo by to dokonce dost pěkné a zajímavé. Ale mou pozornost strhávali kolemjdoucí (kolem-se-prodírající), zejména ti mluvící česky či slovensky. Nenápadně jsem špehovala, o čem se baví, když si myslí, že jim nikdo nerozumí. Většinou to ale byly samé kraviny. A pak jsem se rozhodla fotit. Jak jinak, že?
Některé obrazy a exponáty mi totiž přišly až nepatřičně vtipné. A v hlavě se mi začaly vyvíjet různé, nakonec stejně nedomyšlené, teorie o Versailles.

Například architektura zahrady. To mi řekněte, že si ještě nikdo nevšiml ohromné roztomilé příšerky směřující k zámku (nebo je dokonce jeho součástí?).

Pro ilustraci:



Nebo se jedná o přímý důkaz kontaktu UFO s našimi předky? Kdo ví... třeba je to jen náhoda.

Co se týče uměleckých kousků, zmínila bych "Lady Disgusted":


Pana architekta:

"Do you like what I've done?"

"Say: I do."

"Say it now!" *hahaha*

Potom tu máme narcistickou verzi:

"Do you like me?"

"Say: I do."

"Say it now... please."

No jo, dobře, tady máte jednu fotku něčeho... normálního:


Let's play a game.. let's play murder "find me in the picture":


Ale vraťme se k programu. Po prochození zámku jsme se, jak jste si již mohli všimnout, odebrali do venkovních prostor. Areál je opravdu rozsáhlý. Tím myslím fakt hrozně obrovskej. Tak trochu kvůli bráchovi, tak trochu kvůli babičce a konec konců tak trochu kvůli všem se táta rozhodl pro pronajmutí autíčka. Zážitky jsou asi takovéto:


Zahrada je úchvatná... ani nevím, jestli svým vzledem. Spíš atmosférou nasáklou staletími rozmanitých příběhů.
Představovala jsem si pány galantně doprovázející krásné dámy. Samotného krále tiše dumajícího u fontány. Dlouhé procházky slečen v botách na podpatku i pohledy šlechticů z oken zámku.
Tohle jsem bohužel foťákem nezachytila. Škoda.

Po prohlídce Versailles jsme ještě nakoupili nezbytné potraviny pro přežití a zamířili na ubytování, které jsme (jsem) už sjednali ráno po cestě. Mladí majitelé jsou neuvěřitelně milí. Pán je naprosto roztomilý, anglicky moc neumí, to ale nic nemění na jeho komunikačních schopnostech. Jeho manželka anglicky umí alespoň tak jako já. A je opravdu příjemná a ochotná.

Dorazili jsme o dost dřív, než jsme původně plánovali, a tak pokoje ještě nebyly pro náš příchod připravené (nějaká paní pilně pucovala okna). Tak jsme se šli ještě na hodinku projít po okolí. Je tu tak krásně. Louky, pole, koně, barvy, sršně, koně,... už jsem zmínila koně? Jsou opravdu všude.
Cestou jsme objevili stromy poseté třešněmi. Touha po té chuti ve mně vyvolala ukryté schopnosti a po mnoha letech jsem zase jednou lezla na strom.
Na procházce jsme také potkali jakousi ženu menší postavy, vedla koně. Myslím, že je tu člověk podezřelejší při obyčejné chůzi než koňmo. Krásně se usmívala a něco povídala. Francouzsky. Chtěla jsem jí říct, že francouzsky neumím (mám naučenou frázi). Ale jediné, na co jsem si dokázala vzpomenout, bylo: Yo no hablo espanol. Tak jsem raději neřekla nic, blbě se usmála a paní pokračovala v cestě.


Zabydleli jsme se - pozor, tady zůstáváme na celé dvě noci, uvařili si večeři - pozor, já pekla maso a dalo se jíst, a teď tu sedím na posteli a přemýšlím nad životními prioritami - dopsat článek či se jít trochu zkultivovat do koupelny než zase bude příliš pozdě?

A zítra konečně Paříž. Ani vám nevím, nakolik se těším na ty typické památky, stovky, tisíce lidí, … ale minimálně částečně ano. Chci kamarádce sehnat hezkou známku na památku (požádala mne o to). A s "bojovým" úkolem na mysli mám hned větší chuť vyrazit. Zase nějaké to dobrodružství.

Z Německa do Francie

10. června 2015 v 0:19 | Iva |  Z cest
Chachá!

Právě jsme dorazili do … na … k … vlastně... kde to jsem? Jak si můžete všimnout, je tu wifi, takže tak zlé to se mnou zase není.

Vezměme ale věci pěkně popořádku:

Můj krátký spánek byl už v pět ráno narušen - nedokáži dobře určit, jestli mou či babičky vinou. Myslím, že má spolubydlící něco říkala, ale byla jsem ve stavu, který mi nyní znemožňuje si zpětně vybavit jakoukoli smysluplnou vzpomínku, takže opravdu nevím. Nicméně se mi podařilo ještě na hodinu usnout, a tak za počátek dnešního dobrodružství považuji šestou hodinu ranní.

Rozhodla jsem se strávit tyto dny v klidu a pohodě, takže již včera jsem na boj o koupelnu rezignovala (čehož teď asi lituuji, ale o tom později).
Ráno jsme si připravili snídani, jako bychom snad byli taková ta normální rodinka. A po osmé vyrazili.

Cesta do Saarbrücken byla velmi krátká - sotva jsem rozečetla Murakamiho(kniha, kterou jsem nakousla ještě v pradávných dobách prematuritních - asi kolem Vánoc), už jsme zastavovali poblíž centra. Název ulice mi připomínal slovo "dude", tátovi "dudlík", ale už opravdu nevím, jaké jméno nesla ve skutečnosti. Hlavně že jsme ji po hodině courání díky naším asociacím zase našli.
Město na mě působilo dojmem německým - vše pečlivě značené, takže i kdybych měla v úmyslu se ztratit, dalo by mi to celkem práci.
Mnoho malých obchůdků, sem tam nějaké pseudo-náměstí... fontána, moc hezká radnice. Dokonce stopy Svatojakubské cesty! Zámek sice moc zámkovým dojmem nepůsobil (přihlaste se, prosím, kdo jste navrhl rekonstrukci s použitím prosklených stěn? …), ale výhled ze zahrady byl příjemný.

Další kapitola Murakamiho knihy s příchutí dálniční atmosféry (která se k této knize, nebo alespoň k jejímu začátku, opravdu hodí)... možná dvě, to už si nejsem jistá. A pak francouzské město Metz.
Vlastně první francouzské město, ve kterém jsem kdy byla. A zajímavé poznatky? Možná tamní lidé. Možná francouzi obecně, to nevím. Ale zaujaly mne jejich obličeje. Každý naprosto odlišný, a přece jakýmsi nepopsatelným rysem všem ostatním tak podobný. Tak francouzský. Ráda pozoruji lidi (obecně... pozor na mě), ale ve Francii jsou objekty mého tajného špehování daleko lákavější než v Čechách či v Německu.
Má francouzská slovní zásoba je asi: dobrý den, děkuji, prosím, omlouvám se. A dnes má nemotorná osobá v podstatě využila celou čtvrtinu znalostí! Pardon. Pardon... o, Pardon! Za to jsem si ale vychutnala francouzské "r", takže spokojenost.
Dále mne město přivítalo mými prvními francouzskými coissanty a krásnými, překrásnými kostely. Viděla jsem 3 zevnitř a 2 mě opravdu zaujaly. První byl kostel sv. Martina (nejen kvůli jménu, opravduuu). Poměrně malý, ale atmosféra úžasná. A potom samozřejmě katedrála sv. Štěpána - něco nepopsatelného. Kromě selfies jsem si vyfotila i klenbu, okna, oltář a fasádu snad ze všech úhlů. Stejně se mi ale nepodařilo zachytit dojem, kterým tento prostor, ohromný, vysoký prostor, působí. Skoro jako v Bamberku. Skoro.

A zase ponořeni do světa Murakamiho Kafky na pobřeží... na cestě po dálnici se mi četlo krásně. Obrazy krajiny a zvuky aut doprovázely příběh téměř dokonale. No dobře, možná jsem si okolí trochu idealizovala... a bylo to fajn. Horší byl průjezd Paříží. Ubytováni jsme pro tuto noc až za městem. A jet k večeru skrz Paříž... to by bylo něco pro mě jako řidiče - spojka, rozjet, trochu plynu, spojka, zabrzdit, zastavit, rozjet, trochu plynu, spojka...
Jsem ráda, že jsem nemusela sedět za volantem. Nicméně můj žaludek nesouhlasil. Musela jsem na chvíli nechat čtení a pustit si hlasitou hudbu do sluchátek. To zabírá. V autě. Nevím, jestli by taková taktika platila pro letadlo a raději se mi o tom nechce přemýšlet.
Oči jsem měla zavřené, stále na vlnách příběhu kluka, co utíká z domova. Knížka vyžaduje alespoň mírnou dávku filosofického naladění, a tak jsem se pak při otevření očí nevyhla dumání o lidech, o vůli a o životě... spíš než špičku Eiffelovky, ze které byli spolucestující naprosto unešeni, jsem vnímala mohuhtné moderní i starší budovy. Jejich tvary. Představovala jsem si jejich architekty. A ten celkový dojem mě ohromoval a děsil zároveň.
Pak přišel tunel. Vzpomněla jsem si na hodiny teorie v autoškole. Ukazovali jsme si značky. A pamatuji si, jak jsme se bavili o "tuleních" (rozuměj "tunelích"). Že kdyby vám tam nedali značku, že přichází tunel tuleň, sami byste si toho asi nevšimli. To samé při výjezdu. Značka přeškrtnutého tuleně mi vykouzlela lehký úsměv na rtech.

Pak Murakami putoval do batohu a my na začátek dlouhého a napínavého románu: Dobrodružství aneb Ubytování.

Ani už nemám chuť vše popisovat. Jen tenhle článek mám rozepsaný už od příjezdu a teď - o půlnoci, jsem se teprve dostávám k dopsání alespoň části zážitků, které bych nerada zapomněla (už teď mi dělá problém si myšlenky utřídit, co teprve zítra?).

Pokud celý večer shrnu do několika bodů (kapitol románu), pak:
1) Zvýšení ega komunikací v angličtině - v pozici zástupce výpravy
2) Kritika členů výpravy a výhrady k ubytování
3) "S tim ať dou do prdele" aneb Hlášky naší babičky
4) Večeře
5) Stížnosti
6) Příjezd majitele
7) Táta mluví aneb Česko-německo-anglicko-neznámý jazyk
8) Babička mluví aneb Jadrná česká kritika
9) Mluvím aneb Diplomatické usmíření s majitelem (v angličtině, kterou tu - naprosto nesobecky myšleno - široko daleko ovládám jen já)

Já osobně mám totiž výhrady jen k jedinému faktu. Zrcadla. Všude spousta zrcadel - na každých dveřích, dokonce i na těch u záchoda! Ne, že bych nebyla narcisticky založená, ale... tohle je fakt trochu ujeté.

Jinak asi až do půl dvanácté jsme s tátou řešili ubytování na příští noci - posádka se bouří a odmítá v těchto místech setrvat. Takovou dobu jsme strávili vyplňováním různých formulářů, prohledáváním stránek, čtením, abychom nakonec počítač opustili se stejným výsledkem, jako bychom se několik hodin váleli na posteli. Bývali bychom udělali lépe.

Tudíž zítřejší den bude dosti zajímavý. Zřejmě pojedeme do Versailles, je to kousek odsud. A na noc jsem velmi zvědavá.

Dopíjím svou dávku českého piva a pomalu začínám hledat vypínač světla. Sedím tu v pokoji sama, ještě mne čeká mise proplížit se do ložnice a tiše zalehnout vedle babičky. Sakra, vyndat čočky. No, bude sranda.

10) Majitel mě naučil říct "dobrou noc"... všiměte si, jak rapidně vzrůstá má slovní zásoba

Německo - Sinsheim

8. června 2015 v 22:53 | Iva |  Z cest
Nevím, jak vy, ale já když poprvé slyšela název Auto & Technik Museum, jsem nadšením zrovna neskákala.

Jednalo se o první zastávku rodinného výletu naší velkolepé průzkumné expedice. Zatímco maskulinní část výpravy v technické a militární euforii jevila známky dětinské radosti, my nemilovnice motorů jsme si již prvním pohledem udělaly jasno.

Letadla, auta, motorky,... dobrá, dejme tomu, že se nejedná o obor, kterýžto by mi byl sympatický. Nicméně jsem se rozhodla, že než se několik hodin nudit a potupně se soucitným úsměvem následovat dav, to se raději nějak řekněme kreativněji zabavím.

A tak jsem se v rámci naší velkolepé průzkumné expedice vydala na mou malou, soukromou... a o trochu lákavější.

No a jak jsem dopadla?

Potkala jsem třeba spokojenou rodinku odjíždějící na výlet:


Všiměte si té spokojenosti...


Mám podezření, že tvůrce těchto plastových figurín se rozhodl pro svou malou misi v rámci velké firemní mise (někdo takový jako já). A místo nudných ksichtů se pokusil o zachycení rysů tak lidských, až se staly nelidsky děsivými.

Tak například:


Dále voják z fronty:


A tady bych se snad zdržela komentáře wtf?! :


Ano, přísahám, že se jednalo o muzeum technické. Technicky vzato... dobrá práce.

Mimochodem - dnes jsem poprvé v životě vstoupila do letadla. Kdo ještě takový zážitek nemá, vřele doporučuji. Konečně budete vědět, co ještě přát svým nepřátelům kromě pomalé wifi.
No, nemyslím, si, že jsem klaustrofobik pokud se nepočítá má nedůvěra a neláska k výtahům, ale opravdu mi stačilo vkročit do toho prapodivného prostoru a můj žaludek přebral vládu nad všemi ostatními orgány. Jako malá jsem nesnášela cesty autem a autobusem (ještě dnes je mi občas trochu zle). Ale vidím, že to pořád byla procházka růžovým sadem oproti minutě strávené v okřídlené krabičce smrti.
Zřejmě jsem ten typ člověka, co je rád, když stojí nohama na pevné zemi a o létání si nechá jen zdát.


Zážitků je dost, ale víčka už mi klesají skoro ke klávesnici a zbytek posádky již pravidělně oddychuje. Zítra nás čeká dlouhý den. Opět brzké vstávání. A cíl? Paříž.

Tak tedy dobrou...