Pátek

26. srpna 2016 v 21:59 | Iva |  Z cest
Konečně jsem se pořádně vyspala. Dala jsem si brunch a vyrazila do části města, kterou ještě nemám prochozenou. Původně jsem chtěla na procházku k ruinám katedrály, co je asi na jediném kopci, který tu mají. Nebo do botanické zahrady, prý je nádherná.
Ale vyhrála technologie. Už jsem chtěla mít zařízené nějaké ty fotky na zeď. Jsem vděčná za Sherlocka, koberce a přivezené povlečení na posteli - navozuje mi to atmosféru domova. Ale víc obrázků neuškodí. Je to tu pořád příliš šedivé. (Teď se zamyšleně dívám na postel a prostor kolem ní.. a uvědomuji si, že to, jak vypadá, mě naprosto vystihuje. Můj styl. Je to dobrý pocit.) Po dlouhém hledání na internetu jsem zjistila, že jako máme v Čechách nebo v Německu možnost vyvolat fotky v Dm, tady se to dá nechat udělat v Euronics. Vyrazila jsem tedy směrem podél řeky, po druhém břehu než minule.

(pro pokračování "Celý článek")
 

Orientační kurz - day 2

25. srpna 2016 v 22:16 | Iva |  Z cest
Hezký večer přeji.. nebo ráno nebo cokoli, co právě je, hlavně, ať je to hezké ^^.

Ráno se mi vstávalo celkem těžko, závěs byl tak krásně zatažený, peřina teplá, snový svět lákavý.. Ale jsem místní průbojník, průbojník musí vstát. Průbojník nemusí vstávat, průbojník vstává dobrovolně. Vydává se na cesty, které nikam nevedou, aby neprůbojníci věděli, že tudy jaksi ne. Pionýři slepých uliček, yay, to je můj klub.

Inu, dobrá, k věci. Jediné, co jsem tu prozkoumala, je vaření - jak fungují plotýnky. Je to naprosto nelogické. A já, trpělivý Čech, který z problému vždycky nějak vykličkuje a přežije (pardón, jen jsem si vzpomněla na text Písně proti tudomyslnosti z Járy Cimrmana: "tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou vlci, tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou vlci, tam, kde hy-, tam, kde hy-, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí, Čech se přizpůsobí !"), jsem zjistila, kam těmi čudlíky otočit a vůbec který čudlík na co použít. Teď skízím obdiv spolubydlících a mé ego je v ráji.

Průbojník tedy vstal a průbojně si na pánvičce osmažil ovesné placky. To vám byla snídaně!

Orientační kurz začal představením knihovny. Bylo to tak nudné, že už teď mě popis nudí, a to jsem ještě ani nezačala psát. Tak to nechám být. (Knihovny miluji, knihy miluji, ale co je moc, to je moc.)

Po skončení dopoledního programu jsem šla se spolubydlící zpět na kolej, něco zařídit, a pak do města na úřad. Jsem prosím celá zaregistrovaná. Doufám. Mám nějaké číslo, takže asi jo. A až se odhodlám na druhý úřad, do měsíce dostanu estonskou občanku. Hehe.
Je drahá a jediné, na co ji použiji, je ta knihovna (ale šlo by to i bez ID karty). Nicméně ji mít musím. Ňo jo.

Odpoledne jsem si uvařila *pořád jsem na sebe hrdá* těstoviny a vrhla se na ty oficiální studijní záležitosti. Studijní plán. Už mám asi celkem jasno, ale trvalo mi to několik hodin a ještě nejsem úplně u konce - zítra mě čeká den komunikace s rodnou vlastí. Musím svou univerzitu přesvědčit, aby souhlasila s mým dokonalým návrhem >_> .

Po večeři jsme se všechny z apartmá vydaly do města. Zůstala jsem zase jen chvíli. Nějak mě to nenaplňuje, sedět v hlučném prostoru a snažit se mluvit. Byla jsem hned vedle holky z Francie - sledovaly jsme, jak se všichni baví, užívají si. Nakonec jsme se daly do řeči. Je mi opravdu sympatická. Už jenom tím, že ve společnosti zaujímá naprosto stejnou pozici. Hodně jsme se nasmály, když jsme se shodly na tom, co pro nás znamená ideální párty - dívat se na ostatní, odposlouchávat, sedovat, pozorovat, vědět všechno a být nenápadný.

Ze dneška nemám žádné fotky, tak přidám alespoň včerejší z mobilu:

První jídlo uvařené v naší kuchyňce - zkušební vajíčko.



Jako zahraniční studenti jsme dostali letáčky a brožurky se spoustami informací.. a mezi tím tohle: "smart-gloves"

Welcome to Estonia!

Orientační kurz - day 1 (24.8.)

25. srpna 2016 v 21:29 | Iva |  Z cest
Včera jsem už neměla náladu článek dopsat, ale stejně vám ho sem dám *-* takové nedokončené dílo..

24.8.2016

Dnes nemám chuť na psaní. Alespoň krátce:

V noci, když jsem byla na hranici polospánku a spánku, začal zvonit alarm - hoří. Tedy, prvně jsem rozespale přemýšlela nad tím, kdo asi špatně nastavil budík. Pak jsem slyšela rychlé kroky z vedlejšího pokoje na chodbu a došlo mi to. Okamžitě jsem byla na nohách. Samozřejmě, první myšlenka, že je to jen cvičení. Ale stejně. Venku bude zima. Oblékla jsem si kalhoty a svetr. Co peníze, mám tady všechno nechat? Ne. Vzalas jsem batoh, kde je vše potřebné. Mám všechno?

Ano i ne.

Cítila jsem něco zvláštního. Jako by ten batoh, který jsem držela v ruce, byl plný pilin. Ničeho. Na čem mi záleží?

Na kom mi záleží. Ten nejcennější je daleko, tady není nic. A zároveň všechno.

Vyšli jsme na chodbu a nějací lidé se vraceli zespoda, z recepce. Prý nějaký kluk dělal v pokoji kraviny se sprejem a spustil alarm. Šli jsme spát. Byla jsem opravdu hodně unavená, ležela jsem v posteli s mobilem v ruce. A manžel se ptá, jestli si jsem jistá, že nehoří, že je vše v pořádku. No, jistá jsem si nebyla. A když jsem dnes mluvila se spolubydlící z vedlejšího pokoje, prý měla ten samý pocit. My osobně dole nebyly, jak můžeme vědět, že je všechno v pohodě. Alarm stále zvonil. A nakonec přestal. Ale stejně. Chyba elektriky? Porucha? Hoří? Přes telefon jsem se nakonec nechala přemluvit, vstala jsem, tiše se oblékla a znovu vyrazila na chodbu. Po schodech dolů a na recepci. Seděla tam mladá dívka s krásným nenápadným úsměvem a trochu vylekanýma očima. Ano, opravdu to spustil nějaký kluk na pokoji a ona tu pracuje teprve krátce a neměla ponětí, jak ten rámus vypnout.
Uf, zpátky do postele. Na třetí pokus jsem konečně mohla usnout.

Ráno jsme všechny vzorně vstaly, postupně se sešly v kuchyňce a v 9.20 velitelského času vyrazily směrem k univerzitě. První den orientačního kurzu byl.. informativní. Co víc říct. Všichni short-term exchange students se sešli v jedné přednáškové místnosti, bylo nás opravdu dost. A postupně nám byly prezentovány různé záležitosti související se studiem nebo životem v Tartu. Potom společný oběd, trochu zvláštní, ale jsem za něj ráda. Díky tomu jsem se totiž dala do řeči s Janou, holkou z Německa, co je ve vedlejším pokoji apartmánu. Šly jsme pak společně do kanceláře koordinátorky pro Erasmus, obě jsme chtěly něco zařídit. Potom jsme se podívaly, kde je knihovna, prošly se po městě, podél řeky zase do obchodu s nábytkem - já ulovila další koberec - větší, modrý, krásný.. a ručník.

Pozdní odpoledne jsem strávila na koleji, večer do baru na pivo.
 


Poslední volný den

23. srpna 2016 v 22:18 | Iva |  Z cest
Dobrý večer..

vskutku dobrý. Vlastně asi nejlepší část dnešního dne, řekla bych.

Dneska ráno mě vzbudily rány kapek o parapet - možná nebyl tak dobrý nápad mít hlavu přímo u okna (když ono je to.. pohodlné, ..takový nevysvětlitelný pocit, že takhle je to správně, že na tuhle stranu patří hlava a na druhou nohy, ne obráceně). Od sedmi jsem už nespala. Probudila jsem se se zvláštní náladou - zřejmě krize třetího dne nebo tak něco. Cítila jsem se hrozně sama a zároveň.. bez soukromí. Ačkoli jsem měla pokoj jen pro sebe. Hlavou mi běhaly myšlenky typu: jak se mi nelíbí sdílet záchod a koupelnu s pěti dalšími dívkami, že jsem koupila na vlastní náklady varnou konvici do kuchyňky a jsem strašně lakomá a vadí mi, že ji budu muset sdílet s ostatními... u téhle myšlenky jsem zůstala dost dlouho. Je to něco, co mě provází asi od dětství. Nechci se dělit -.- A myslím, že tenhle pobyt bude asi ta nejlepší lekce, nejlepší možnost, jak se to odnaučit. (O 15 hodin později mi sdílení konvice nevadí, pokrok, potlesk, prosím.)

Lakomost. Už ráno jsem si udělala zápis, že mi pomůže, když nás budu vnímat jako rodinu - 6 holek v apartmá. Když jsem bydlela s rodinou v domě, bylo nás pět (spi, Poláčku, to nebyla úmyslná narážka) a taky to šlo. V podstatě je to daleko pohodlnější, když se s lidmi dělím. I co se týče práce. Nemusím toho dělat tolik a když něco dělám, je to pro všechny, ne jenom pro mě, takže z toho mám větší radost. Nevím, proč je někde uvnitř malý hlásek, který říká, že sama bych to zvládla daleko lépe a blabla. Doufám, že mu dá tenhle pobyt pořádně zabrat. Nemám ten hlásek ráda. Řekla bych, že souvisí se strachem.

Po probuzení jsem byla chvíli v posteli, pak jsem se oblékla a šla si koupit černý čaj. Ráda bych si ještě pořídila konvici. Nebo spíš termosku, to bude na zimu praktičtější.

Hmm, nechce se mi rozebírat celý den podrobně, nic moc se nestalo.. tak v bodech:

- Dočetla jsem knihu a začala novou.
- Pořídila jsem si plakát Sherock *yayyy*
- V knihkupectví jsem našla knížku od Pewdiepie a taky komiksy, co znám z Tumblru. Hoodně jsem se u toho nasmála a opravdu mi zlepšily náladu.
- Odhodlala jsem se zajít na jídlo do něčeho mezi restaurací a jídelnou, kde se zaplatí 3,9 Euro a člověk si může dát cokoli, co nabízejí v denním menu. Mluvila jsem estonsky *ehm, přečetla jsem název jídla z cedulky, ale stejně jsem na sebe hrdá*.
- Jop, mluvila jsem estonsky. :D ... to je důležitý bod. V obchodech se snažím. "Dobrý den." "Kartou." "Děkuji."
- Mám spolubydlící na pokoji. Je to zároveň zvláštní (stydím se převlékat a ták, no) a zároveň jsem ráda. Mít ten pocit, že tu někdo je. Menší pravděpodobnost totální krize a ták.
- Večer jsme se s holkami sešly v kuchyni, sedly si do kroužku a probraly, jak to budeme dělat s úklidem a tak. To vám byo tak krásné setkání. Povídaly jsme si pak i o našich zemích, jazycích, kulturách, stereotypech, které nesplňujeme... je hezké je poznat. Dvě jsou z Německa, jedna z Itálie, jedna z Francie a moje spolubydlící z Belgie. A souhlasily s mým návrhem společně vařit, třeba jednou za týden. To by mě moc těšilo.
- Vnutila jsem jim oplatky z Čech, aby ochutnaly, muhehe.

Teď vám sem náhodně naházím nějaké fotky (zkusila jsem odpoledne vyrazit na výpravu, ale nějak jsem neměla tu správnou náladu, chuť zkoumat a chodit a tak...brzy jsem se vrátila):

Procházela jsem parkem hned tady kousek od koleje... nedaleko jezdilo několik kluků na skateboardu, snažili se skákat na podstavec nějakého památníku. Neměla jsem odvahu je vyfotit. Narazila jsem na jednoho spisovatele:



U mostu... přes který budu chodit zřejmě každý den. Pokud se nenaučím létat. Nebo plavat.



Takhle velké huňaté psy jsem asi ještě neviděla:


A výhled z pokoje na večerní oblohu:



(Star Trek): Do neznáma

22. srpna 2016 v 15:53 | Iva |  Z cest
*přišoupne si po stole hrnek s čajem o kus blíž*

Dobrý večer. Tedy, odpoledne, ale je tu zataženo a tma a nálada jako večer, takže dobrý večer.

Sedím u německého notebooku, v čínských teplákách na estonské koleji.

Yep, začíná další dobrodružství - studium v Estonsku.

A mám chuť se s vámi podělit - hlavně tedy prostřednictvím fotek, na poznámky a zápisky už mám papírový sešítek, muhehe.

Inu, včera jsem přiletěla do Tartu - můj první let v životě. Ne, druhý, první byl z Prahy do Helsinek. Druhý z Helsinek do Tartu. Ale to je fuk. Můj první let!!! Lidi!! Proč mi nikdo neřekl, jak dokonalý pocit to je?!! Letět!!! Úžasné, nepopsatelné!

Po sprše jsem se odhodlala na výpravu do centra. Je to tady všechno kousek od sebe. A všude příroda. Tím se Tartu liší od Plzně, od atmosféry Plzně. Není tu velká Škodovka a je tu spousta stromů.


Most měl taky dobrou náladu.

Popravdě jsem trochu věřila předsudkům a čekala jsem, že tu lidi budou jiní - všichni blonďatí s kulaťoučkými obličeji a málomluvní. Uf, jsou takoví jako všude jinde. Lidští, ne mimozemští.

V centru města je radnice, něco jako v Plzni katedrála, no :D. Překvapilo mě, jak je náměstí útulné. Malé a milé. Napříč pak vede ulice plná restaurací a barů.


Potkala jsem novou kamarádku, budu jí říkat Jitka.. *Jitko, kráávo*


Velmi mě zaujal přechod pro chodce - odpočítává, kdy se přepne na zelenou a kdy na červenou. Zatím jsem viděla tenhle semafor jen jednou, právě před radnicí. Asi protože je tam větší provoz.


Výpravu jsem včera zakončila nákupem základních potřeb pro přežití - jako prací prášek, mycí prostředek a ták.. pak už se mi foťák opravdu vytahovat nechtělo.

V noci jsem se trochu klepala - nemají tady polštář a peřinu, studenti si to musí obstarat sami (nebo koupit na koleji za doost peněz). Tak jsem spala jen pod povlečením :D. Dneska jsem podnikla další výpravu - tentokrát na okraj města, trochu mimo centrum, podél řeky Emajõgi *doufám, že sledujete, jak se vyznám 8-)* do nákupního centra, kde jsem pořídila peřinu, polštář, malý kobereček, který jsem si dala k posteli, varnou konvici (to byste nevěřili, jaká je to námaha sehnat varnou konvici, prošla jsem asi tři obchoďáky, než jsem nějakou našla) a zase něco k jídlu..

Někde na internetu na stránkách univerzity, kde jsou informace pro zahraniční studenty, psali, že cesta busem stojí 1 Eruro. Což jsem měla v kapse, tak jsem se rozhodla si cestu zpět ulehčit a svézt se. No, řidič byl evidentně nadšený, že po něm něco chci. Dala jsem mu Euro a on seděl dál s nataženou dlaní. Podívala jsem se na něj. Koukal dopředu. Podívala jsem se na pána, co stál vedle, evidentně jsem je vyrušila z rozhovoru. Pán ukázal na cedulku, kde stálo "estonštinaestonština 1,5 E estonštinaněcoprostěnevimestonsky". Aaaaaa. A peněženka samozřejmě zahrabaná v batohu. Tak jsem ji holt musela najít, vyndat 2 EURA a vyměnit to řidiči z dlaně za to jedno euro. No jo, tak mám alespoň zážitek.

Na koleji je to jako... jako na koleji. Plotýnky dobře nefungují, nepřivedou vodu k varu (proto taky ta konvice, včera jsem si nemohla udělat ani čaj a to se mi opravdu nelíbilo). Chybí mi trouba. A Martin. Martin víc. *have I mentioned me being married?*

*dopíjí poslední lok čaje, kouká na dno jako do skleničky od whisky*

....

*dostává chuť na dobrou whisky*

Ještě je to tady moc bílé. Zdi, stůl, skříň. Chtěla jsem si nechat vytisknout nějaké fotky a trochu si to tady vyzdobit, ale byl by probém s placením, kdybych to chtěla objednat přes internet. Ještě asi zítra nebo někdy vyzkoumám, jak to tady chodí. Nejraději bych se přihlásila do knihovny, tam bude určitě možnost tisknout, ale tam můžu až budu mít nějaké přihlašovací údaje z univerzity, které nemám.

Hm, zítra udělám výpravu a vydám se hledat copyshop nebo tak něco. Nebo si alespoň pořídím nějaký plakát, nevydržím dolouho bez obrázků. Nebo vydržím, ale nerada.

Tak jo, až budou další fotky, zase se přihlásím...

but I won't be weeping long

23. srpna 2015 v 17:48 | Iva |  Obecné články
Ehem *nenápadně se vynoří ze tmy* ..

hnusný večer ve spolek

prázdniny jsou na mě už asi moc dlouhé nebo co

Kde je sakra Doktor - když už Hogwarts mají se svojí pozvánkou zpoždění 8 let a skoro dva měsíce (ne, že bych to počítala) - mohl by mě potěšit svou návštěvou. Trochu vrzůšo. Otevřít Tardis někde uprostřed vesmíru, jen tak si sednout na okraj, na práh dveří, a koukat do tmy. Na hvězdy a planety. A ani moc nemluvit, jen tak pozorovat, očima i duší se ztratit v nekonečné hloubce nejen pod námi, ale vlastně všude kolem nás.
Chce se mi na chvilku utéct. Podívat se na Zemi jako jednu z milionů planet. Se všemi svými problémy, či spíš problémy svých okupantů. Kdesi daleko. Země, problémy i okupanti.
Jen Doktor a tma mými společníky, tam bych teď byla doma.

Od včerejšího večera je mi nějak na hovno.

Přes Paříž z Paříže

13. června 2015 v 0:35 | Iva |  Z cest
Zase jsem vstávala jako poslední z členů posádky (čím to bude, když jsem šla spát po půl druhé?).

Dnešní cestování bylo divné, ani se mi nechce situace popisovat.

Samé přestupování, kontroly a kupování jízdenek, navádění zbytku posádky správným směrem, udržování posádky na jedné lodi v moři pařížských ulic,... mám toho celkem dost.

Byla jsem velmi nervózní, co se týkalo večerního ubytování. Hlava posádky rezignovala (nebo co..) a zajištění noclehu jsem se nakonec ujala já. Nesnáším zařizování (poměrně) důležitých věcí na poslední chvíli. Naštěstí se mi podařilo připojit se na jakousi wifi u Vítězného oblouku, najít hotel poblíž dálnice v Reims a zabookovat pokoje. Uf, uf, uf. Ulevilo se mi. Částečně. Další dobrodružství bylo dostat se tam před devátou hodinou, kdy se zavírá recepce. Na dálnici samozřejmě kolona aut, na kole by to bývalo bylo daleko rychlejší. Po půl deváté jsme byli na místě. Recepční mluví obstojně anglicky, výborně. Až po úspěšné platbě a převzetí kódu od pokoje se mi ulevilo úplně.

Počet dnes pořízených fotografií by se téměř dal spočítat na prstech. Nic moc zajímavého.

A zítra konečně domů... počkat, chcete nějaké pořádně kýčovité fotky? Here you are:

Louvre


Vítězný oblouk

To by stačilo. A já jdu spát. Dobrou noc.

Paris

12. června 2015 v 1:22 | Iva |  Z cest
Bouřka.

Noc.

Bouřka.


Abych pravdu řekla, jen nerada mám při bouřce zapnutý notebook. A tak se nechci ani rozepisovat, ačkoliv bych ráda.

Paříž. Z La Défense nám byl poskytnut první hezký výhled na Eiffelovku, kam jsme se následně také vydali.


Cestou jsem se upatlala zakoupenou vaflí s Nutellou. To bylo strategické (i když neúmyslně) - abych pak psychicky lépe snášela více než hodinové čekání na vstup do výtahu. Ve frontě byla sranda. Bylo zakázáno brát nahoru mnoho věcí - mimo jiné ostré předměty. Už jsem se zmínila, že bez kapesního nože téměř nevycházím?... Tak jsem skoro celou dobu strávila přemýšlením nad nejlepším místem pro jeho ukrytí před ostrahou - do tašek jen nahlíželi, takže menší zavřená vnitřní kapsička tašky přes rameno se jevila jako dobrý nápad. A povedlo se.

Co dál...no, dojeli jsme do druhého patra, byli nuceni postupovat jedním směrem dokolečka a pak upálení sluncem ve formě popela odlétnout zpátky dolů.
Ne, nebylo to tak hrozné. Výhled byl pěkný. Překvapilo mne, že Paříž takhle zeshora působí jaksi.. bíle. Jen málo střech je červených, jako je tomu zvykem u nás.
A taky jsem zjistila, že v davu fotografujících turistů je poměrně jednoduché stát se neviditelným a (ne)nápadně fotit ostatní. Dobře jsem se bavila.

Oběd jsem dnes měla asi jeden z nejdražších v mém životě (a neplatila jsem já, muhaha). A byl ták dobrý! Těstoviny se smetanou a lososem.


Cestou k nějakému významnému parku jsem konečně měla příležitost splnit svou dnešní misi. Sehnat známky tu není zas taková sranda, jak by se mohlo zdát. V každém stánku mne odkazovali na poštu, tak zjevně lze známky zakoupit jen tam. Pán u přepážky byl typickým Francouzem. Nevím, proč na mě působil takovým dojmem. Ale byl ... elegantní, šedovlasý, klidný a moc milý. Ptal se mě, do jaké země tu známku potřebuji. Řekla jsem, že je mi to jedno, co to je za známku, že to je jen tak, ne na poslání. Vykouzlil se mu na jeho francouzské tváři francouzský úsměv, vytáhl jakousi složku (která mi připomínala něco jako Tajný poštovní lexikon čar a kouzel) a důkladně vybíral pláty známek a pokládal je přede mě. Pomalu se mu zase úsměv vytrácel a konstatoval, že bych spíš měla jít do nějakého muzea, co je za rohem, že on toho moc pěkného nemá... nechal mě si známky prohlédnout a já si dvě vybrala. "You like blue..," pronesl tónem někde mezi otázkou a oznamovací větou, opět s úsměvem a ve tváři jistým rysem spokojenosti. Až teď mi došlo, že jsou obě v této barvě. Řekla jsem mu, že ano, a pak chvíli přemýšlela, jestli je to pravda.
Je.

Zaplatila jsem, poděkovala mu a zase se přidala k (na mě) čekající rodince.

Co ještě stojí před mým zalehnutím do peřin za zmínku, je Notre Dame. Došli jsme na místo kolem osmé večer, otevřeno už nebylo. Ale zato bylo krásné světlo pro focení.


Čehož si zřejmě všiml i fotograf ze svatby. Krásná nevěsta seděla na zemi obklopená holuby, házela jim chléb, aby u ní zůstali, a zatím ji obskakovalo několik lidí, aby vše probíhalo bez problémů. Její den přeci musí být dokonalý. Nebo se to alespoň říká. Co jsem ale chtěla říct, že jsem se přistihla, jak se z dálky nenápadně přidávám mezi fotografy a nevěsta se tak, následně i s ženichem, stává objektem mnoha mých fotek.


Poslední kravinka závěrem... když jsem poprvé letmo zahlédla jméno místní kavárny, měla jsem dojem, že vidím špatně (což je pravda, mám problém přečíst ceduli vzdálenou pár metrů, ale to nebyl ten případ...)


Na víc popisu jsem už příliš unavená. Zítra snad Louvre (naše expedice se rozdělí a já tam možná budu ponechána samotná svému osudu - za což bych byla docela ráda...)

Versailles

11. června 2015 v 0:19 | Iva |  Z cest
Dnešní den začal ještě podivněji než ten včerejší. Babička se rozhodla pro ranní hygienu, a tak místo v 7 vstávala už o hodinu dřív. Pamatuji si jen útržky mého nedobrovolného bdění. V pokoji bylo zatemněné okno, na což nejsem zvyklá. Opět jsem usnula. Když v půl osmé přišel bratr, aby mě vzbudil, divila jsem se, co chce takhle v noci. Ani náznak slunce. Takové probuzení ve mně vyvolalo vzpomínky na zimní školní výuku, kdy se první předměty vyučovaly ještě za tmy. Zvláštní.

Pak snídaně a návštěva Versailles. Kdybych délku cesty k cíli měla vždy měřit počtem přečtených kapitol, pak konstatuji, že ani nemělo cenu knihu vytahovat.
O to déle pak ale trvalo vystání fronty ke vstupu do zámku. Původně jsme viděli řadu lidí, co postupuje kamsi vpřed... a vedle frontu lidí, co pomalu kráčí či stojí opačným směrem. Smáli jsme se než nám došlo, že je to stále ta stejná fronta, která pak ještě opět pokračuje třetí linií dopředu. Vlastně takový tvar, jako byste si představili zrcadlově napsané písmeno S.

Nafasovala jsem audio průvodce v angličtině a hurá na prohlídku. No, kdyby tam nebylo tak zalidněno, bylo by to dokonce dost pěkné a zajímavé. Ale mou pozornost strhávali kolemjdoucí (kolem-se-prodírající), zejména ti mluvící česky či slovensky. Nenápadně jsem špehovala, o čem se baví, když si myslí, že jim nikdo nerozumí. Většinou to ale byly samé kraviny. A pak jsem se rozhodla fotit. Jak jinak, že?
Některé obrazy a exponáty mi totiž přišly až nepatřičně vtipné. A v hlavě se mi začaly vyvíjet různé, nakonec stejně nedomyšlené, teorie o Versailles.

Například architektura zahrady. To mi řekněte, že si ještě nikdo nevšiml ohromné roztomilé příšerky směřující k zámku (nebo je dokonce jeho součástí?).

Pro ilustraci:



Nebo se jedná o přímý důkaz kontaktu UFO s našimi předky? Kdo ví... třeba je to jen náhoda.

Co se týče uměleckých kousků, zmínila bych "Lady Disgusted":


Pana architekta:

"Do you like what I've done?"

"Say: I do."

"Say it now!" *hahaha*

Potom tu máme narcistickou verzi:

"Do you like me?"

"Say: I do."

"Say it now... please."

No jo, dobře, tady máte jednu fotku něčeho... normálního:


Let's play a game.. let's play murder "find me in the picture":


Ale vraťme se k programu. Po prochození zámku jsme se, jak jste si již mohli všimnout, odebrali do venkovních prostor. Areál je opravdu rozsáhlý. Tím myslím fakt hrozně obrovskej. Tak trochu kvůli bráchovi, tak trochu kvůli babičce a konec konců tak trochu kvůli všem se táta rozhodl pro pronajmutí autíčka. Zážitky jsou asi takovéto:


Zahrada je úchvatná... ani nevím, jestli svým vzledem. Spíš atmosférou nasáklou staletími rozmanitých příběhů.
Představovala jsem si pány galantně doprovázející krásné dámy. Samotného krále tiše dumajícího u fontány. Dlouhé procházky slečen v botách na podpatku i pohledy šlechticů z oken zámku.
Tohle jsem bohužel foťákem nezachytila. Škoda.

Po prohlídce Versailles jsme ještě nakoupili nezbytné potraviny pro přežití a zamířili na ubytování, které jsme (jsem) už sjednali ráno po cestě. Mladí majitelé jsou neuvěřitelně milí. Pán je naprosto roztomilý, anglicky moc neumí, to ale nic nemění na jeho komunikačních schopnostech. Jeho manželka anglicky umí alespoň tak jako já. A je opravdu příjemná a ochotná.

Dorazili jsme o dost dřív, než jsme původně plánovali, a tak pokoje ještě nebyly pro náš příchod připravené (nějaká paní pilně pucovala okna). Tak jsme se šli ještě na hodinku projít po okolí. Je tu tak krásně. Louky, pole, koně, barvy, sršně, koně,... už jsem zmínila koně? Jsou opravdu všude.
Cestou jsme objevili stromy poseté třešněmi. Touha po té chuti ve mně vyvolala ukryté schopnosti a po mnoha letech jsem zase jednou lezla na strom.
Na procházce jsme také potkali jakousi ženu menší postavy, vedla koně. Myslím, že je tu člověk podezřelejší při obyčejné chůzi než koňmo. Krásně se usmívala a něco povídala. Francouzsky. Chtěla jsem jí říct, že francouzsky neumím (mám naučenou frázi). Ale jediné, na co jsem si dokázala vzpomenout, bylo: Yo no hablo espanol. Tak jsem raději neřekla nic, blbě se usmála a paní pokračovala v cestě.


Zabydleli jsme se - pozor, tady zůstáváme na celé dvě noci, uvařili si večeři - pozor, já pekla maso a dalo se jíst, a teď tu sedím na posteli a přemýšlím nad životními prioritami - dopsat článek či se jít trochu zkultivovat do koupelny než zase bude příliš pozdě?

A zítra konečně Paříž. Ani vám nevím, nakolik se těším na ty typické památky, stovky, tisíce lidí, … ale minimálně částečně ano. Chci kamarádce sehnat hezkou známku na památku (požádala mne o to). A s "bojovým" úkolem na mysli mám hned větší chuť vyrazit. Zase nějaké to dobrodružství.

Z Německa do Francie

10. června 2015 v 0:19 | Iva |  Z cest
Chachá!

Právě jsme dorazili do … na … k … vlastně... kde to jsem? Jak si můžete všimnout, je tu wifi, takže tak zlé to se mnou zase není.

Vezměme ale věci pěkně popořádku:

Můj krátký spánek byl už v pět ráno narušen - nedokáži dobře určit, jestli mou či babičky vinou. Myslím, že má spolubydlící něco říkala, ale byla jsem ve stavu, který mi nyní znemožňuje si zpětně vybavit jakoukoli smysluplnou vzpomínku, takže opravdu nevím. Nicméně se mi podařilo ještě na hodinu usnout, a tak za počátek dnešního dobrodružství považuji šestou hodinu ranní.

Rozhodla jsem se strávit tyto dny v klidu a pohodě, takže již včera jsem na boj o koupelnu rezignovala (čehož teď asi lituuji, ale o tom později).
Ráno jsme si připravili snídani, jako bychom snad byli taková ta normální rodinka. A po osmé vyrazili.

Cesta do Saarbrücken byla velmi krátká - sotva jsem rozečetla Murakamiho(kniha, kterou jsem nakousla ještě v pradávných dobách prematuritních - asi kolem Vánoc), už jsme zastavovali poblíž centra. Název ulice mi připomínal slovo "dude", tátovi "dudlík", ale už opravdu nevím, jaké jméno nesla ve skutečnosti. Hlavně že jsme ji po hodině courání díky naším asociacím zase našli.
Město na mě působilo dojmem německým - vše pečlivě značené, takže i kdybych měla v úmyslu se ztratit, dalo by mi to celkem práci.
Mnoho malých obchůdků, sem tam nějaké pseudo-náměstí... fontána, moc hezká radnice. Dokonce stopy Svatojakubské cesty! Zámek sice moc zámkovým dojmem nepůsobil (přihlaste se, prosím, kdo jste navrhl rekonstrukci s použitím prosklených stěn? …), ale výhled ze zahrady byl příjemný.

Další kapitola Murakamiho knihy s příchutí dálniční atmosféry (která se k této knize, nebo alespoň k jejímu začátku, opravdu hodí)... možná dvě, to už si nejsem jistá. A pak francouzské město Metz.
Vlastně první francouzské město, ve kterém jsem kdy byla. A zajímavé poznatky? Možná tamní lidé. Možná francouzi obecně, to nevím. Ale zaujaly mne jejich obličeje. Každý naprosto odlišný, a přece jakýmsi nepopsatelným rysem všem ostatním tak podobný. Tak francouzský. Ráda pozoruji lidi (obecně... pozor na mě), ale ve Francii jsou objekty mého tajného špehování daleko lákavější než v Čechách či v Německu.
Má francouzská slovní zásoba je asi: dobrý den, děkuji, prosím, omlouvám se. A dnes má nemotorná osobá v podstatě využila celou čtvrtinu znalostí! Pardon. Pardon... o, Pardon! Za to jsem si ale vychutnala francouzské "r", takže spokojenost.
Dále mne město přivítalo mými prvními francouzskými coissanty a krásnými, překrásnými kostely. Viděla jsem 3 zevnitř a 2 mě opravdu zaujaly. První byl kostel sv. Martina (nejen kvůli jménu, opravduuu). Poměrně malý, ale atmosféra úžasná. A potom samozřejmě katedrála sv. Štěpána - něco nepopsatelného. Kromě selfies jsem si vyfotila i klenbu, okna, oltář a fasádu snad ze všech úhlů. Stejně se mi ale nepodařilo zachytit dojem, kterým tento prostor, ohromný, vysoký prostor, působí. Skoro jako v Bamberku. Skoro.

A zase ponořeni do světa Murakamiho Kafky na pobřeží... na cestě po dálnici se mi četlo krásně. Obrazy krajiny a zvuky aut doprovázely příběh téměř dokonale. No dobře, možná jsem si okolí trochu idealizovala... a bylo to fajn. Horší byl průjezd Paříží. Ubytováni jsme pro tuto noc až za městem. A jet k večeru skrz Paříž... to by bylo něco pro mě jako řidiče - spojka, rozjet, trochu plynu, spojka, zabrzdit, zastavit, rozjet, trochu plynu, spojka...
Jsem ráda, že jsem nemusela sedět za volantem. Nicméně můj žaludek nesouhlasil. Musela jsem na chvíli nechat čtení a pustit si hlasitou hudbu do sluchátek. To zabírá. V autě. Nevím, jestli by taková taktika platila pro letadlo a raději se mi o tom nechce přemýšlet.
Oči jsem měla zavřené, stále na vlnách příběhu kluka, co utíká z domova. Knížka vyžaduje alespoň mírnou dávku filosofického naladění, a tak jsem se pak při otevření očí nevyhla dumání o lidech, o vůli a o životě... spíš než špičku Eiffelovky, ze které byli spolucestující naprosto unešeni, jsem vnímala mohuhtné moderní i starší budovy. Jejich tvary. Představovala jsem si jejich architekty. A ten celkový dojem mě ohromoval a děsil zároveň.
Pak přišel tunel. Vzpomněla jsem si na hodiny teorie v autoškole. Ukazovali jsme si značky. A pamatuji si, jak jsme se bavili o "tuleních" (rozuměj "tunelích"). Že kdyby vám tam nedali značku, že přichází tunel tuleň, sami byste si toho asi nevšimli. To samé při výjezdu. Značka přeškrtnutého tuleně mi vykouzlela lehký úsměv na rtech.

Pak Murakami putoval do batohu a my na začátek dlouhého a napínavého románu: Dobrodružství aneb Ubytování.

Ani už nemám chuť vše popisovat. Jen tenhle článek mám rozepsaný už od příjezdu a teď - o půlnoci, jsem se teprve dostávám k dopsání alespoň části zážitků, které bych nerada zapomněla (už teď mi dělá problém si myšlenky utřídit, co teprve zítra?).

Pokud celý večer shrnu do několika bodů (kapitol románu), pak:
1) Zvýšení ega komunikací v angličtině - v pozici zástupce výpravy
2) Kritika členů výpravy a výhrady k ubytování
3) "S tim ať dou do prdele" aneb Hlášky naší babičky
4) Večeře
5) Stížnosti
6) Příjezd majitele
7) Táta mluví aneb Česko-německo-anglicko-neznámý jazyk
8) Babička mluví aneb Jadrná česká kritika
9) Mluvím aneb Diplomatické usmíření s majitelem (v angličtině, kterou tu - naprosto nesobecky myšleno - široko daleko ovládám jen já)

Já osobně mám totiž výhrady jen k jedinému faktu. Zrcadla. Všude spousta zrcadel - na každých dveřích, dokonce i na těch u záchoda! Ne, že bych nebyla narcisticky založená, ale... tohle je fakt trochu ujeté.

Jinak asi až do půl dvanácté jsme s tátou řešili ubytování na příští noci - posádka se bouří a odmítá v těchto místech setrvat. Takovou dobu jsme strávili vyplňováním různých formulářů, prohledáváním stránek, čtením, abychom nakonec počítač opustili se stejným výsledkem, jako bychom se několik hodin váleli na posteli. Bývali bychom udělali lépe.

Tudíž zítřejší den bude dosti zajímavý. Zřejmě pojedeme do Versailles, je to kousek odsud. A na noc jsem velmi zvědavá.

Dopíjím svou dávku českého piva a pomalu začínám hledat vypínač světla. Sedím tu v pokoji sama, ještě mne čeká mise proplížit se do ložnice a tiše zalehnout vedle babičky. Sakra, vyndat čočky. No, bude sranda.

10) Majitel mě naučil říct "dobrou noc"... všiměte si, jak rapidně vzrůstá má slovní zásoba

Kam dál